POODŘÍ VE ČTYŘECH ROČNÍCH OBDOBÍCH - Jiří Hon

Silná sněhová pokrývka utlumila veškerý život. Nohy se boří vysoko nad kotníky, čerstvý sníh obaluje a studí. Neduživé, zimní sluníčko se kousek nad obzorem oslnivě odráží od bílé pláně. Kraj lužních lesů a rybníků k modrému nebi svítí. Spí pod obrovskou bílou peřinou. Zakleté pohádkové tvary čekají, až je probudí první husí zakejhání, veselé cinkání tajícího sněhu. I příroda čeká. V dešti a sněhu, v mlze a mrazu těžce se jaro rodí. Květiny, ptáci, motýli, všichni čekají na probuzení, až budou moci žít.

Lužní les je živá bytost, nádherný tvor. Rodí se, roste, dýchá, obrozuje se a obnovuje, zaniká. Je smutný i veselý, raduje se i bujaře skotačí. Je melancholický i vážný. Dovede být šťastný, když dává život, i zoufalý, když jej ztrácí. Je jako člověk. Má své nálady, rezonuje s ním. Ale ne vždy stejným člověk oplácí – za stromem strom se podražen kácí, láme své údy, korunu ztrácí. Umírá tragicky. Teprve až tu není, pozdě člověk poznává, čím vším pro něho les byl. Važme si ho proto, je zárukou života – je smrtelný.( Vlastík Němec)