Norsko - lofoty

Když jsem vyhrála soutěž Evropské unie o vlakový Interrail lístek přímo den po mých 19. narozeninách, bylo mi jasné, že mé kroky nebudou směřovat na jih, do oblíbených letních destinací. Jako první jsem si totiž vygooglila nejsevernější místo, kam můžu dojet vlakem, a už za chvíli jsem si prohlížela obrázky norského města Narvik. Když jsem poté zjistila, že souostroví Lofoty, které je pro mě rájem na zemi, leží v podstatě jen o kousek vedle, bylo domluveno. Když jsem pak přišla na to, že kamarádka vyhrála stejný lístek a její plány jsou podobné těm mým, za chvíli už jsme místo učení na maturitu seděly v knihovně a plánovaly třídenní cestu vlakem. To bylo ale v podstatě jediné, co jsme plánovaly. Zbytek našeho norského dobrodružství byl totiž naprosto bez plánu… no a jelikož jsme studentky, také s velmi omezeným rozpočtem. Proto bych ráda své vyprávění nazvala slovy – Lofoty bez plánu a bez peněz :)

Hory miluju od malička a hned, když jsem se naučila chodit, přistál mi na zádech batůžek a chodila jsem s rodinou po všech možných evropských kopečcích. Moje první návštěva Norska před několika lety mě okouzlila, ale nic se nevyrovná pocitu po zdolání prvního lofotského vrcholku. Místní krajina je výjimečná a troufám si říct, že tohle nenajdete nikde jinde na světě. Právě proto jsme se mohly vydat na Lofoty bez plánu… Tam totiž může jít člověk úplně kamkoliv a s každým dalším výhledem je více a více udiven a zamilován.

Z města Narvik, do kterého jsme přijely vlakem, jsme se musely přesunout asi 250 kilometrů, abychom dorazily přímo do středu Lofot, takže jsme se rozhodly stopovat, což jsme ani jedna předtím nezkoušela. Poté, co nás několik místních odrazovalo, jít se postavit k silnici s umělým úsměvem a cedulí v ruce bylo těžší, než jsme si myslely. Ale norští lidé nám převrátili názor vzhůru nohama. Za devět dní strávených touláním se po horách, vařením s tím nejkrásnějším výhledem a čekáním u silnice jsme měly tolik příjemných a cenných rozhovorů, že jen vyjmenovat je všechny by zabralo celý den.

Tahle cesta pro mě znamenala spoustu poprvé a také hodně překonaných strachů, ale teď je mi jasné, že tohle je teprve začátek. Jsem neskutečně ráda, že mám to štěstí, abych mohla takto cestovat, a moc ráda bych oslovila všechny mladé lidi a řekla jim, že to jde. Jde to i se strachem, i za pár korun, i když máte málo času a i když nemáte s kým jet. A stojí to za to.