ISLAND OČIMA FOTOGRAFA

ISLAND OČIMA FOTOGRAFA - Miloslav Weigert  

Planeta Island, tak bych asi  jedním slovem vyjádřil obdiv k tomuto divukrásnému ostrovu.

Někde jsem četl, že krásné, úchvatné a jinak dechberoucí fotky pořídím pouze na Islandu a že každý fotograf krajiny tam prostě musí. Tak jsem v červnu tohoto roku poprvé navštívil  tento bájný a všemi opěvovaný ostrov sopek, vodopádů, ledu, hor a  modrých řek. No a za měsíc jsem tam jel znovu (fotit aktivní sopku ) a za další měsíc znovu, tentokrát na okružní jízdu po celém ostrově. Celkově jsem navštívil kolem 250 míst, pořídil přes 10 tisíc fotografií, viděl skoro všechny nej nej místa a objevil i nové fotograficky neobjevené. Podařilo se mi  zachytit  krásu islandských koní a papuchálků, modrých řek a ledovců, zpomalit proud vodopádů, vykreslit kouzelnou krajinu duhových hor, vyfotit osamělost severu, proměnlivost počasí a mnohé další divy tohoto ráje.

Tyto cesty na Island určitě nebyly poslední, je toho ještě hodně co obdivovat a nafotit jako zimní Island a polární záře, jarní Island, ledovcové jeskyně, další neobjevená místa ve vnitrozemí apod.

Některé fotografie jsou již na FB Miloslav Weigert a další vás čekají při promítání na tomto cestovatelském festivalu. Moc se na všechny těším a slibuji ty dechberoucí obrázky této úžasné země.

 

 

Miloslav Weigert - Junák už navždy
Můj vztah k přírodě, volnosti a toulání krajinou se zrodil v ranném mládí, kdy jako děti z vesnice jsme prakticky celý den běhaly na loukách, polích a v lese. V dospívání mě ovlivnily knihy od Anglického dobrodruha Ernesta Thomsona Setona zakladatele Woodcraft Indians (dovednosti a znalosti života v divočině, spoustu činností převzal i Český Junák), dále knihy o táboření a hrách od Jaroslava Foglara a hlavně Miloše Zapletala.
První můj fotoaparát byla v roce 1976 ruská Smena na kinofilm a později výborná zrcadlovka Praktika MTL 5B s 50mm objektivem, kterou mám dodnes. V té době kdo měl zrcadlový fotoaparát tak byl vlastně „fotograf“ , protože málokdo nějaký fotoaparát vlastnil a mobily ještě neexistovaly. Fotil jsem 100% černobíle a fotky si sám vyvolával a zvětšoval ve fotokomoře.
V roce 1983 zakládám „turistický“ oddíl v Bohumíně pod názvem Uzlík, který po revoluci 1989 je oficiálně již skautský. Z této desetileté bohaté historie oddílu vznikly stovky fotografií s tématikou táboření a táborů, jednodenních výprav po okolí, vícedenních putovních cest všude možně a taky různých hudebních a kulturních akcí jako byly potlachy, trampská porta apod. Fotografie jsou součástí deseti ručně psaných a malovaných kronik. V této době jsem začal fotit i na barevné diapozitivy, které se v rámci výročí oddílu stále promítají.
Byla to krásná doba nespoutaná nesmyslnými zákazy a omezováním pohybu v přírodě jako je to nyní. Spali jsme v lesích a na loukách tzv. pod širákem, tábořili v Beskydech na sněhu, koupali se v pískovnách a lomech, prošli jsme jeskyně Moravského krasu, prolezli skály Broumova a Adršpachu, viděli Český a Slovenský ráj, Nízké a Vysoké Tatry a většinu dalších pohoří ČSR. Všude jsme jezdili převážně vlakem, chodili pěšky, jezdili na kole, nebo v zimě na běžkách, auta jsme nepotřebovali. A protože nebyl internet, tak jsme si cestou zpívali, hráli různé hry a hlavně povídali. Byli jsme taková jedna velká rodina, nikdo neřešil módu, oblečení, politiku, majetek, uprchlíky, nemoci. Žili jsme teď a tady, dodržovali junácká pravidla, zajímali se hlavně o přírodu a dobré mezilidské vztahy, poznávali život v odlehlých částech země, vzájemně jsme si pomáhali.
Tento život utvářel můj vztah a pohled na svět a přírodu, na vztah k lidem a skutečným hodnotám a tyto životní zkušenosti se odráží i v mém pohledu fotografa na současný svět, krajinu a lidi.
Vše jednou začíná ale i končí, aby začalo zase něco nového a tak i moje skautské období skončilo v roce 1993 a já se přestěhoval blíže k horám do Palkovic v podhůří Beskyd. Moje učitelské povolání vystřídalo v roce 1995 podnikání v oblasti stavebnictví a to trvá dodnes.